Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ohledně mapování desek, které vyšly v květnu 2024 jsme byli opravdu hodně plodní. Recenzí se na našich stránkách objevilo nebývalé množství.
BONJOUR TRISTESSE jsou takovou mojí srdeční záležitostí. Kapelu sleduji už od samotného počátku, přičemž její debutovou desku "Par Un Sourire" jsem před čtrnácti lety točil poměrně dost pravidelně.
Vysloužilý desperát Pike Bishop hodnotí zoufalou situaci, zatímco mu nad hlavou létají kulky a z několika míst na jeho těle vyvěrá krev.
Pokud se řekne Kat Von D, většině se asi vybaví potetovaná rebelsky vyhlížející tmavovláska, která to v minulosti dva roky táhla s jistým Nikki Sixxem.
Je to podivnost. V základu nejspíš depresivní doom nebo black metal, ale forma a výrazivo je zvláštní.
KNOLL se na našich stránkách příliš neohřáli, zatím zde mají na kontě jedinou větu v rámci Noisyho lednové albové nadílky a jeden skromný post ve Shoutboxu.
Ostrov Man je pro metalové skupiny celkem exotické působiště. AEONS jsou tak asi jedinou známější partou z tohoto malého místa nedaleko Britských ostrovů.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Hamižnost amerických filmových tvůrců je podobná Šmakově chtíči po zlatu. Knižní předloha potenciál trilogie nemá, o tom asi není sporu, to však ničemu nebrání. Můžeme tak buď skřípat zuby, jak a co bylo změněno, nebo prostě jen pokrčit rameny a vychutnat si volné zpracování původní pohádky pro děti třeba jen ze zvědavosti.
